Se Zuzkou jsme vyrazili na dvou motorkách BMW 650GS a Zajíc s Luckou starým Žigulíkem. Naše přípravy probíhaly už 2 měsíce dopředu, ale ruské vízum se nám podařilo získat až v den odjezdu a kazašské jen o týden dřív!!

Naše cesta začala na Hlavním nádraží v Praze, kde jsme se naložili i s motorkami do vlaku a vyrazili směr Poprad. Dál naše cesta vedla přes Slovensko a na jih Ukrajiny. Chtěli jsme se kouknout na vyhlášené rekreační místo Ukrajinců Arabatskou kosu. Je to úzký pruh země, který vede v moři. Tady přišlo naše první setkání s pískem a Zuzka se učila jezdit ve stupačkách.

Arabatskou kosu jsme projeli během dne a hned večer přijíždíme na ukrajinsko–ruské hranice, které tvoří Kerčský průliv. Na trajekt je hodně dlouhá fronta, naštěstí se nás po chvíli tápání ujímá místní motorkářský gang a pomáhá nám dostat se na trajekt. To se později daří a vyplouváme z Ukrajiny. Jenže na vstupu do Ruska je další problém. Chybí mi plná moc pro Zuzku, že může řídit mojí motorku. Obě motorky jsou totiž psané na mě. Náš problém řeší motorkářský gang pomocí peněz, piva a kamaráda právníka, kterého si o půlnoci zavolali… Přes hranice se nám daří projet až nad ránem. Jsme fyzicky u duševně úplně vyčerpaný a to jsme teprve na začátku cesty.

Kazachstán v sedle motorky

Kazachstán v sedle motorky

Rusko projíždíme skoro nonstop. Krajina se postupně mění – je čím dál tím sušší. Hraniční přechod z Ruska do Kazachstánu probíhá kupodivu hladce a bez úplatků! Asi 200 metrů za hranicemi stojí policajt, tak u něj zastavujeme. Z podle nás klasické hraniční kontroly se vyklubala pokuta za nezastavení na stopce, která byla kousek před policajtem… Je to tu docela zlatý důl, protože tu nezastavuje fakt nikdo! Úplatky, úplatky, úplatky… ach jo.

Kazachstán v sedle motorky

Kazachstán v sedle motorky

První přivítání nebylo moc hezké, ale druhé bylo o poznání lepší. Hned vedle silnice jsou velbloudi. Na nic nečekáme a jako správný turisti je hned jdeme fotit (hladit se nenechají) :-) Silnice se postupně zhoršuje. Dojíždíme do našeho prvního kazašského města Atyrau. Na místním trhu kupujeme kanystr na benzín a jídlo.

Kazachstán v sedle motorky

Kazachstán v sedle motorky

Hned za městem končí silnice a začíná polní cesta. Konečně! Takhle jsem si Kazachstán představoval. Jedem volnou krajinou, potkáváme volně se pasoucí koně a velbloudy. Spíme, kde se nám to zrovna líbí. Stačí odjet pár set metrů od hlavní cesty a je klid. Jízdu ve stupačkách si užívám a jsem rád, že jsem zvolil terénní vzorek pneumatik.

Bohužel cesta k Aralskému jezeru se zhoršuje (písek a kameny), tak nejsme schopný dojet k němu přímou cestou. Musíme to složitě objíždět (asi 200km). Do města Aralsk dojíždíme na poslední kapky benzínu.

Město Aralsk je pro nás šok. Čekal jsem hezký město, ale místo toho to byla šílená díra. Všude bordel a špína, rozpadlé baráky. Po nákupu na místním trhu míříme k první benzínce a zjišťujeme, že všude došel benzín. Dá se koupit pouze na příděl – „talonek“. Pro turisty samozřejmě nedostupný. Nakonec se nám daří benzín sehnat od místních lidí z kanystrů. Všichni nás ujišťují, že v dalším městě (asi 100km) benzín bude.

Kazachstán v sedle motorky

Kazachstán v sedle motorky

Spočítáme si tedy náš teoretický dojezd a rozhodujeme se, že vyrazíme za naším prvním cílem. Dojet k rozpadlým lodím na vyschlém dně Aralu. Z města vyjíždíme po kamenité cestě, která vede až ke břehům jezera. Po dně sice nějaká cesta vede, ale je to samý písek. Na sluníčku je přes 40°C. Písek dává nám i motorkám hrozně zabrat. Pořád padáme a sbíráme se. Ventilátor na motorkách v podstatě ani nevypíná. Lodě máme už na dohled!!! To dáme, musíme! Písek je ale čím dál tím jemnější a hlubší. Pořád padáme. Motorky se nemůžou ani rozjet.

Kazachstán v sedle motorky

Kazachstán v sedle motorky

Je to težký rozhodnutí, ale musíme se vrátit :-( Přeci jen nás čeká ještě několik tisíc km a nemůžeme motorky poškodit. Ztratili jsme hodně času a tak noc trávíme na mořském dně. Je to nádhera a večer je už i chladno.

Kazachstán v sedle motorky

Kazachstán v sedle motorky

Ráno snídáme každý den skoro to samé. Mechový chleba, měkký máslo, sýr a kus salámu. Všechny surovinu kupujeme místní. Koupit se dá v podstatě vše. Pokračujeme do dalšího města, kde je údajně benzín. Klasická odpověď: „Benzín ňet“. Riskujeme a jedeme dál. Cesta se mění v silnici a tak jedeme celkem rychle. Cestou potkáváme Holanďana na motorce. Vrací se s námi a hledá také benzín. Dojedeme do dalšího města a tady už ho sehnat musíme, protože dál nedojedem. Máme štěstí, benzín sice není, ale podařilo se nám od místního překupníka nakoupit „talonky“ a natankovat. S Holanďanem se loučíme a jdeme za dalším cílem – kosmodrom Bajkonur. Ještě k večeru tam dojíždíme, fotím i přes zákaz policajta vstupní bránu. Dál nás bez povolení nepustí.

Kazachstán v sedle motorky

Kazachstán v sedle motorky

Jsme v polovině naší cesty a rozhodujeme se, co dál. Jsme v časovém předstihu a tak padá rozhodnutí – jedeme za Zajícem a Luckou. Přišla nám smska, že jsou jen o 1500km dál v okolí města Almaty.

Cestou za Zajícovcema mi motorka začala škubat až úplně umřela. Dlouho jsem nevěděl co s tím, až jsem na to přišel. Odešlo podávací čerpadlo na benzín v nádrži. Naštěstí jsem sebou vezl hromadu dílů a zrovna podobný čerpadlo jsem měl. Za 4 hodinky už motorka vrčela a my mohli pokračovat.

Do Almaty dojíždíme večer. Není čas, tak spíme v hotelu a večer jdeme na večeři do restaurace. To je poprvé za x let, co jsem Zuzku vzal na večeři do restaurace!!! Po 14 dnech se myjeme v teplé vodě (sprchoval jsem se asi 4x). Je to divný, ale i mně se to líbilo.

Druhý den dopoledne proběhneme některé zajímavosti a pokračujeme dál na sever k jezeru Balchaš, kde se máme sejít se Zajícem a Luckou. Setkání 5tis km od domova se povedlo. Spíme u jezera a do večera si vyprávíme zážitky.

Společně pokračujeme pořád na sever. Jedem v klidu, zastavujeme ve městech na prohlídky a nákup jídla. Spíme u dalšího jezera. Aspoň jsme si to mysleli… Po koupání a praní přijíždí na člunu divný lidi a křičí, ať se v žádném případě nedotýkáme vody. Proč? Prý je to odkalovací jezírko místní chemičky :-D Asi to nebylo tak hrozný, zatím žiju, i když jsem se ničím neopláchl…

Dojíždíme do hlavní města Astana. Je to pro nás zase další šok. Honosný město s obrovskou výstavbou, ale žádný lidi. Bez problému zdarma zaparkujeme ve středu města. Je vidět, že místní „prezident – diktátor“ Nazarbaev si usmyslel udělat nejbohatší město uprostřed chudoby. A povedlo se.

Kazachstán v sedle motorky

Kazachstán v sedle motorky

Mně a Zuzce jednodenní prohlídka města stačila a tak se s Luckou a Zajícem loučíme a vyrážíme dál. Naše cesta se už otáčí a vyrážíme domů. Počasí se rapidně zhoršuje. Před Astanou to bylo na kraťasy a po Astaně na sebe navlíkáme všechno, co s sebou máme, a pořád to nestačí… Je tu 15° a my máme na motorkách zimnici. Je zajimavý, jak si organizmus dokázal rychle zvyknout na vyšší teploty.

Jedeme přes Ruské pohoří Ural. Nádherná silnice, ale šílený provoz. V Ufě mi znova odchází čerpadlo v nádrži. Jedu přískokem skok. Naštěstí jsem kluk šikovná a povedlo se mi do nádrže naroubovat čerpadlo z Lady Samara ;-) Co všechno si ta motorka nechá líbit… Od teď už jedem skoro furt až domu.

Na cestě jsme byli něco málo přes jeden měsíc. Ujeli jsme zhruba 14tis. km. Jeli jsme každý den. Denně 100-700km.

Hiko loďáky se dají použít nejen na vodu! ;-)

Hiko loďáky se dají použít nejen na vodu! ;-)

Víc fotek z jejich cesty najdete na Honzy Picase, další offroudí články pak na offroad.h2omaniaks.com :-) Několikadílné vyprávění Lucky o jejich cestě žigulíkem najdete zde.

Foto: Honza, Zuzka


Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)


Přečtěte si také

Tags: , , , ,