My měli právě jeden den a tak jsme si objednali rafting od Viktoriiných vodopádů dolů, celkem 23 peřejí obtížnosti WW1 až WW6 a délka 32km. Aby nám to nepřišlo nudné, tak jsme si k tomu vzali na odpoledne bodyboarding, tedy jízdu pouze na krátkých prknech pod tělo.

Mrkněte taky na námi sestříhané video z raftování na Zambezi v Africe.

Vstáváme brzy, jak zjišťujeme tak až moc brzy, tady se s časem moc netrápí, ale nakonec doráží i naši průvodci a další zájemci o raftování z jiného hotelu. Odváží nás k mostu přes Zambezi, dostáváme základní rady jak se chytat raftu, jak na něj lézt, jak plavat a co vůbec dělat. A pak už slézáme po prudkých schodech k řece, kde na nás čekají rafty, do kterých skáčeme. Celý výlet začíná výletem pod vodopád, abychom viděli, jak to vypadá zespodu, je totiž opravdu masivní.


Když je hodně vody, tak je prý celá hrana vodopádu od vodou a z jednoho kraje na druhý měří cca 1800m, ale i za sucha je to úžasný pohled a ohromná masa vody. Ale to už je čas vyrazit do první peřeje. Ta je prý obtížnosti WW2 a celkem to sedí, dokud nechytneme spodní vlnu – ta je solidně vysoká, nepamatuji si, že bych takovou kdy v Česku ani jinde potkal. Postupně zjišťuji, že zdejší obtížnost se zjevně řídí dle velikosti vln, protože všechny peřeje jsou přehledné a dost jasné, kudy se má jet.


Cestou můžeme obdivovat vyhřívající se krokodýly, kterých se prý nemusíme obávat, protože nežerou to, co jim plave do tlamy (to snad kdybychom vypadli). Také se dozvídáme, že o dno asi neškrtneme, řeka je přibližně 40 – 60m hluboká, v období děšťů ještě víc. No a konec před každou peřejí zalézáme do raftu a jenom se držíme, což Pavlovi na videu, co jsme viděli, přišla jako hrozná nuda (mě taky), ale pak jsme se vždycky modlili, aby už konečně zařval do lodi.

Hned asi ve třetí peřeji se převracíme – guid tvrdí, že řval, abychom zatočili, já tvrdím, že to udělal schválně, protože do té vlnky najel jasně bokem. Nicméně se ukázkově chytáme raftu, Jana vyplavává zpod něj a Pavlu z pod něj tahá a za chvíli jsme všichni zpátky.


Peřejka za peřejkou až přijde jejich zdejší chlouba – 8 – 10 metrů vysoká vlnka, která ale padá překvapivě pomalu, takže to člověku ani nepřijde. Akorát dole nás vlnka kope nějak zespodu do raftu a mě to krásně vyhazuje, takže si vlastně celou peřej proplavávám.

Ze začátku hraju klidně na kytaru (plavba nohama napřed, držím pádlo a protože nemám co dělat tak na něj hraju jak na kytaru), pak mě znervózňuje, že mi nohy pořád padají dolů, místo abych jimi jel napřed, pak mě štvou vlny, které mě hážou nahoru a dolů a přesně určují tempo dýchání a pak mě jedna zakopává pod vodu.

Jenom cítím, jak se volně vznáším a je jedno co dělám. Zakopu nohama a ono nic, tak si řeknu, že chvíli vydržím, pak zakopu ještě párkrát a pak už mi regulérně dochází vzduch. A tak zakopu pořádně a zamakám rukama, abych se dostal nad vodu, vydechl jak velryba a zase se rychle nadechl, těsně předtím než se ponořím podruhé.


Pod peřejí ke mě zajede kajakář a odveze na raft, popravdě jsem celou dobu neměl ani čas koukat, zda je někdo u mě či mi snad někdo chce hodit házečku. Přes ty vlny bych ji stejně neviděl. Akorát guidík říká, že když mě viděl jak spokojeně plavu, tak byl hned klidnější, protože normálně mu lidi zmatkují.

Dalších pár peřejek včetně jedné zvané pračka a když vidím ten váleček, který má klidně 3m v průměru, tak se ani nedivím přezdívce. Přenášíme tu šestkovou peřej a postupně dojíždíme na místo oběda, kam nám přinesou spoustu jídla a my do sebe zkoušíme něco dostat. Moc to nepřeháníme, po obědě nás čeká bodyboarding.


Bodyboarding je super. Jede se na krátkém prkně jenom pod tělo, celou dobu se prý máme držet v proudu a jet za našimi guidíky. První peřejka jde, v druhé začínají mít holky dost a před třetí raději vytahují Pavlu na loď, zatímco Jana se v ní skoro topí. Pavel si také sahá na dno sil, zvláště když ho pod peřejí nechávají makat proti proudu, aby za náma rychle přijel do vracáku. Naprosto zbytečně v ohromném vracáčku pobudeme následujících několik minut a voda by ho nikam neodnesla. To je tady obecné pravidlo – každého chtějí mít co nejrychleji v lodi či u sebe, přestože je to většinou zbytečné.


Asi vypadám jako exot a jsem jediný, komu se to opravdu líbí. Splynutí s vodou je úžasné a já začínám litovat, že jsem na tom nejel od začátku. Vlny se dají ošidit tak jak chci já, nemusím mít strach, že spadnu z raftu (což jsem po svém plavání měl) a bezvadně to reaguje na příkazy. Zatímco guidi makaj jak vrazi, tak já vždycky dvakrát kopnu a jsem dál než oni. Sílu vody tak poznáváme až v jednom vracáčku, do kterého se Pavel nejdřív přes silné rozhraní nemůže dostat a pak se přes to samé rozhraní zase nemůžeme dostat ven. Vlny vypadají ještě větší, ale jinak je to super.


Holky už raději jenom v raftu, nicméně ani to není bezpečné. V jedné peřeji ztrácí guida, ale jako zázrakem se zastavují ve vracáčku, kam k nim v mžiku přijíždí kajakář a odváží je dál po proudu.


Celkově super raftování, voda relativně teplá (určitě ve srovnání s našimi řekami), akorát na konci musíme vylézt z kaňonu zase nahoru a tak se pěkně potíme a nejraději bychom šli zpátky se koupat.

Podrobnější zprávy o jejich cestě po Africe můžete sledovat zde.

Mrkněte taky na námi sestříhané video z raftování na Zambezi v Africe.


Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)



Přečtěte si také

Tags: , , , ,