Jak to tedy všechno proběhlo?
Z Prahy vyrážíme v pátek 22.4., plánovaný čas odjezdu 20h. Tentokrát máme asi rekordní zpoždění šesti hodin. Už v autopůjčovně nás varovali, že jedno z aut, co nám půjčují, je přechytřené a jakákoliv nestandardní věc na elektrickém zapojení vleku způsobí odpojení příslušného obvodu. A jak řekli, tak bylo. Oba vleky bezvadně fungují, ale jen když je zapojíme za červený Transporter. Když je dáme za stříbrný Crafter, tak shodně nefungují poziční světla vleků. Řešíme to po telefonu s asistenčkou, ta je ale bezradná.

Dálniční parkoviště kdesi v Chorvatsku

Nakonec nám tedy pošlou chlapíka, ale ten umí poradit jen to, že Crafter má spoustu řídících jednotek a když jedna usoudí, že je třeba něco odpojit, tak to prostě odpojí a že chybu je možno odstranit pouze na dílně. Po několika hodinách bezvýsledného hledání chyby nakonec posíláme Kečupa pro červené blikačky na kolo. Ty jsme implantovali přímo do světla. Blinkry a brzdy fungovaly normálně, tak jsme konečně mohli těsně před druhou hodinou ranní vyrazit.

Nové ovládání světel, brzdovek a blinkrů u vleku.

Cesta nocí byla vpoho. Když jsme projížděli Záhřeb, tak po přeskočení zpomalovacího hrbolu přestal svítit celý vlek. Bylo světlo, rozhodli jsme se to řešit až později, na Balkánu stejně nikdo blinkry nepoužívá. Později znamenalo odpoledne kdesi uprostřed Chorvatska na dálničním odpočívadle. Předcházel tomu nákup elektromatroše (kus kabelu, vypínače a spojky) v Baumaxu. Davídek s Kečupem montovali 2 hodiny. Výsledek byl, že osvětlení vleku ovládá ručně spolujezdec. Následuje další dlouhá noční jízda. Ve 3 h zastavujeme před Podgoricou na plácku s výhledem do neznámého údolí.

Spaní před Podgoricou

V neděli ráno vyrážíme s nadějí, že za 2-3 hodiny budeme na vodě. Prvních pár kilometrů do Podgorice odsejpá pěkně. Z města je trochu problém najít správný směr na Albánii, v jednu chvíli se otáčíme na trhu. Místňáci naštěstí vědí a poslali nás správným směrem. Ač jedeme po hlavním (mezinárodním) tahu na Albánii, tak paradoxně uhýbáme vždy na silnici s horším povrchem. Čím jsme dál, tím se objevují hlubší a větší díry. Průměrná rychlost se povážlivě snižuje. Konečně dojíždíme k celnici. Černohorci důsledně kontrolují všechny v autě, ale po chvíli odjíždíme. To samé se opakuje na Albánské straně.

500 m za albánskou hranicí skončil asfalt

Vyrážíme na albánské silnice. Až 1. benzínové pumpě (cca 500 m od čáry) je super asfalt, pak začíná prach, díry a kamení. Cestovní rychlost se ustaluje na 20 km/h. Ve městě Koplik poprvé zakoušíme zmatek albánských měst. Na ulici mezi auty se válí mrtvé a stažené ovce, řidiči s rukou na klaksonu řeší všechny dopravní situace. Vybíráme hotovost. Náš dnešní cíl je řeka Kir.

Město Koplik

Kolem Kiru vede celkem drsná štěrková cesta. Koukáme na jedno těžší místo. Dál proti proudu potkáváme pádlující Zlíchováky. Na start je to podle nich ještě hodina autem. Vzhledem k tomu, že už je po 15. hodině, řeku vypouštíme a jedeme raději opravit prasklý vlek. Je neděle, proto dlouho hledáme otevřený servis se svářečkou. Nakonec oslovujeme chlapíky u domku, který vypadal nejvíc jako autoservis. Poznáváme to podle trosek aut na zahradě. Jeden z nich ochotně volá kámošovi se svářečkou. Vlek je do 20 min opraven. Ještě netušíme, že to není poslední oprava vleku. Pokračujeme směr řeka Fani i Vogel. Spíme na plácku u řeky nad nasedacím místem pod panelákovým hradem. Grilujeme.

Snídaně pod panelákovým hradem

V pondělí nás čeká řeka Fani i Vogel, která při 8m3 má obtížnost WW II-III (2x X, 1x IV)
Ráno je super počasí. Při převozu aut potkáváme opět Zlíchováky a se Zuzkou domlouváme svoz našeho auta na vysedačku. Už během snídaně přicházeli albánské děti okouknout, co to přijelo za exoty. S velkou důležitosti nás pozorují a později i doprovázejí k vodě a někomu i přátelsky nesou loď nebo pádlo. Najednou děti začaly posílat nepřipravené kajakáře do vody.

Zvědavé děti

Čtěte taky druhý a třetí díl seriálu.

Foto: Břeh, Bednítko, Šimpi, Zdenda


Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)



Přečtěte si také

Tags: , , ,