Tasmanský čert - Tasmánie 2010 (že by na Matyldě na veleúspěšné Los Pádlos expedici „S Matyldou kolem Světa“?)

První, co nám připomnělo návrat do civilizace, bylo vyhlídkové letadlo přistávající na vodu. Tak to už bychom tam snad měli být? Taky že jo, ještě jedna zatáčka a už se nám otvírá pohled na molo, kde parkuje teď letadlo a ráno by tam měla být naše jachta. (teď, když to chystám na web s odstupem času, tak si říkám, co blbneme, prostě letadlo, 10 dní není až tak moc…ale fakt to byl zvláštní pocit, zase vidět civilizaci a moderní techniku, i když jen po “tak krátké době”)

Huráá, tak jsme to zvládli, jsme dole, 10 dní, 110km a asi 300 metrů převýšení. Žádný stánky s párky v rohlíku (i když jsem měl stavy, kdy jsem viděl za zatáčkou mekáče :-D ), žádný kempy, žádný sprchy, žádný fronty banánů nad jezama, žádný jezy, prostě nic. Jen ke konci občas obrovští orli a další ptactvo a jeden had .

U tohoto mola nás čeká poslední noc, takže vytahujem rafty z vody, všechno sušíme a mezitím se jdem podívat k nedalekému vodopádu Sir John´s falls, kvůli kterému sem létají právě ty letadla. Už žádná pěšina, připravená cestička po dřevěných lávkách, drobet nezvyk. Vodopád samotný je jak kdyby ho pro turisty nachystali. Laguna se zlatou vodou, všude kolem kapradí, palmy a zeleň, ve vodě napadané stromy a do toho nasvícená třpytící se padající voda. Posuďte sami.

Sir John Falls


K večeru skládáme rafty a matroš, abychom to pak jen naházeli na jachtu a mohlo se frčet. Atmosféra je taková zvláštní, jako vždy když končí něco, z čeho jsou silné zážitky a co bylo krásný. Těsně před setměním se v dáli objevila krásná veliká plachetnice. Všichni na ni s úžasem koukáme a říkáme si, kéž by to byla ta naše. Ale bereme to spíš jako přání z říše snů.

Matěj ale naprosto vážně prohlašuje „to bude ta naše, skoč pro kameru a toč to!“ Říkám si, že vtipkuje, ale pro kameru jdu, protože je opravdu hezká, i když už je úplně mizerný světlo. Plachetnice přistává u našeho mola, Matěj je zdraví a dávají se do řeči. Wow, tak tohle nikdo z nás nečekal, opravdu to je naše plachetnice -  Stormbreaker! Tak to je hodně luxusní a důstojné zakončení plavby!

Naše plachetnice Stormbreaker


Než plachetnici přivázali, už je tma, na obloze se honí divné mraky a začíná foukat. Docela dlouho povídáme s kapitánem, vypráví o jiných výpravách, které vyzvedávali, o kajakářích, kteří to dva roky zpátky celé dali za 13 hodin za dvou metrů vodního stavu (moc mi to do hlavy neleze, ale prej to dobře znali a fakt to dali takhle rychle). Taky říká, že místní komerční výpravy tu raftují za maximálně 160cm (tedy o metr víc na nasedacím místě!) atd. Během povídání od námořníků kupujeme basu pivek a žíznivě a s chutí připíjíme na závěr plavby.

Mezi tím se obloha zatáhla úplně a chvílema foukal úplně horký vítr. Kapitán říkal, že to je vnitrozemní vítr a že bude lejt. Kapitán má vždycky pravdu. Nakonec jsme dali na něj a natáhli plachtu na mole. Ani nevím, v kolik jsme šli spát, teda „spát“, páč začalo foukat dost silně a plachta nás udržovala celkem jistě vzhůru, jak pořád mlátila a vlála. Asi ve 4 ráno jsme to už nevydrželi a sundali ji – stejně nepršelo. Asi ve 4:30 začalo lejt jako z konve. Rezignovaně jsme se plachtou jen přikryli a snažili se rychle spát – do 6:15 už moc času nezbývalo…“

Text a foto: Rodeista

Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)



Přečtěte si také