Tasmanský čert - Tasmánie 2010Celou noc bylo vedro a neskutečně nás žrali komáři. Nedalo se zalést pořádně do spacáku, páč bylo vedro, ale nedalo se z něj vylézt, protože by z nás do rána nic nezbylo. „Takhle jestli bude každá noc na řece…“ říkali jsme si.

Zatímco jsme balili a chystali věci na vyplutí, Matěj odvezl vše nepotřebné spolu s autem dolů do Strahanu a zaparkoval u jacht klubu, kam se posledních 60km řeky –zátoky moře – doplavíme pronajatou jachtou.

Balení a čekání na Matěje před vyplutím


Ještě dostal za úkol koupit repelenty (od kluků) a speciální místní rum Bundaberg (od holek). Můžu prozradit, že rumy jsme dovezli dolů prázdné, repelenty nepoužité :-) Celkem rychle chytnul stopa zpátky nahoru, ochotný týpek ho dokonce hodil až na most, kde jsme čekali my s věcma. Rychle jsme dobalili, navázali věci na rafty a asi ve tři odpoledne vypluli.

Tedy vypluli. Na tomto nasedacím místě je vodočet. Ideální voda je 80-120 čísel. My měli 57cm a instrukci od Roberta a Novotňáka, že „první dva dny budeme mít chuť se nato vys-at, páč je to strašná jebačka po šutrech a žádný pádlování“.

Teklo opravdu nepředstavitelně málo vody, typovali jsme to tak na kubík. Ale zase představa stavu 2metry, což je z-kajakovatelné maximum, nám uplně dobře nedělala. Info o výpravách, který třeba i týden v soutěsce čekaly, až jim klesne voda zpět na sjízdnou hladinu, nás povzbuzovalo, že tohle je vlastně dobrý. Info od místňáků „Řeka když neprší, klesá každý den o půl centimetru.“

Upozorňující a informační cedule u nástupu na Colingwood a u registrační knihy, kde se zapisují všechny výpravy


V plánu jsme měli dojet na první možné spací místo za soutokem s Franklin river. Zní to zvláštně, první spací místo, vždyť se dá spát všude. Nedá, tady rozhodně ne. A není to kvůli zákazům nebo něčemu takovému. Je to prostě kvuli pralesu a neprostupnému terénu všude kolem. Míst, kde se dá zakempit je v průběhu celé plavby opravdu jen pár, takže i tímto je v podstatě nalinkované, kam by se který den mělo dojet.

Když už píšu o těch zákazech – v průběhu celé plavby nesmí za výpravou zůstat absolutně jakékoli stopy. Možná slovo zákazy je špatné, možná spíše pravidla, jak tuto jedinečnou řeku a krajinu zachovat stále stejnou a nedotčenou.

Dokonce i odstraňovat napadané klády z koryta řeky se nesmí, prostě vše je tak, jak to chtěla příroda. I proto každá další expedice má pocit, že projíždí opravdu úplně panenskou krajinou naprosto beze stop člověka. V praxi to znamená, že se nesmí rozdělávat ani oheň, vše pod pohrůžkou vysoké pokuty.

Množství vody bylo opravdu menší než malé, a tak jsme mohli jen snít, jak by některá místa už i na Colingwood, byla sjízdná za vysoké vody na kajacích nebo i na raftech. Někteří optimismus už trochu ztráceli, ale dost často jsme si opakovai radu kamarádů co tu byli „ze začátku budete mít chuť se nato vys-at, ale pak se to zlepší“.

Po tom jsme přijeli, temná a suchá Colingwood river


Zničení, s pomlácenýma holeněma a pořezanýma prstama od lan od věčného přetahování naložených raftů (jeden vážil i s bagáží cca 300kg) přes překážky, šutry, klády a mělčiny, jsme byli nakonec rádi za plážičku přímo na soutoku s Franklin river, kam jsme dojeli v půl sedmé.

„Vyjíždíme ze skalnaté soutěsky, přetahujem poslední šutrovatou peřej a po levé straně se nám otvírá pohled na oblázkovou pláž. Všichni jsme šťastní, že to dnes máme za sebou. Vysedáme a vykládáme, opíráme rafty o pádla proti sobě a stavíme přístřešek a kuchyň, je zataženo a drobně mrholí.“

Ještě než jsme plachtu napnuli, pěkně se rozpršelo, což by mohlo být naše vysvobození pro zítřek – kdyby tak aspoň trochu stoupla voda…

Bydlení na soutoku s Franklin river


Ještě před večeří zobem expediční specialitu – slanej Popcorn, coby první pomoc s hladem. Jídlo máme nakoupené s rezervou dvou dní, kdyby se něco stalo a my museli jet déle než počítáme. Dohromady jídlo na 10(12) dní pro 10 lidí byly dva plné 100 litrové loďáky, které jeden člověk v podstatě neměl šanci unést.

Večeře všeobecně byly vždy různé omáčky na tisíc (ve výsledku většinou dost podobných:) způsobů s rýží, bramborama nebo těstovinama. Další věrnou expediční potravinou byla slanina. Dnes byly kolínka se špagetovou omajdou. Ještě chvíli sedíme, kecáme a posloucháme bubnování deště na plachtu. Když nesmí být oheň, máme s sebou alespoň svíčky. Po desátý se většina rozchází do stanů, až na nás pár „bezdomovců“ – Adam, Štefan, Matěj a já – zůstáváme spát pod plachtou na oblázcích. Ty teda mimochodem nejsou zrovna nejmenší a leží se nám ještě o chlup hůř, než se leželo princezně na hrášku :-D

Ve čtvrtek se dozvíte, jaké nás další den ráno čekalo překvapení. Příště taky opět budou “naučné” odstavce v úvodu, dnes se nevešly.

Text a foto: Rodeista


Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)



Přečtěte si také