V rubrice “podporujeme” přibyla další expedice Šťovíka a zde je první článek od Kristýny, zatím ještě předexpediční. Na svou 20 000km dlouhou cestu odjíždějí 17.10., i z té se nám ale budou snažit posílat občas nějaké články a zprávy.

“Popsat akci, která se odehrála před třemi měsíci a ke které nemám ani čárku poznámek, mám ze všech úkolů pro volné chvíle nejradši. Nebudu se opírat o podstatná data a fakta, ale zkusím vypíchnout ty nejsilnější a tudíž i zapamatovatelné zážitky, takzvané „fajnštyky“…

Byla to vlastně moje první akce pod taktovkou Šťovíka známého také jako kapitán Sorell a dalšími nekonečno přízvisky, a taky první společná delší akce s částí našeho afrotýmu a dalších dobrodruhů.

Jsme se teda takhle ve čtvrtek sešli večer u Šťovíků, nabalili všechen potřebný matroš sestávající z nepostradatelnýho vodáckýho a lezeckýho materiálu, energetických rychlodobíječů a nepřeberného množství fotoaparátů a vyrazili vstříc nevšedním slovinským zážitkům. Juch!


Nemám ráda ta rána, kdy se pořádně nevyspím, a pak musím podávat výkony. Takže obecně nemám moc ráda většinu rán. Ale o to víc pak mám ráda ta ostatní rána. No, tak tohle bylo to méně slavné ráno, ale když protříc zrak uzřím další nevyspalé trosky hned je lépějc. U silnice si ještě dáváme sraz a „ranije kafe s rohličkem“ s dvoukolou částí týmu, rychle posnídáme a za chvíli už nás šéfik nemilosrdně vyhání na vodu. Vzápětí si již celkem poklidně plujem slovinskou řekou zvanou Sava Bohinjka. Až na to jedno místo s ošklivým sifonem, který úspěšně objíždíme, tedy potupně nepřenášíme, jde o vcelku pohodový asi hodinový splutí, který se některým zalíbilo natolik, že stejný úsek jedou rovnou třikrát. Nám, normálním, dvě jízdy ke štěstí stačí a den si zpestřujeme povalováním na terásce srubu, sem tam dospávajíc, tlachajíc a vydloubávajíc přitom Nutelu. Mňam.

Část odpoledne pak tak nějak zevlujeme v malebném městečku Bled, kde si po výstupu na hrad zvaný Blejski Grad, vychutnáváme Opravdickou Zmrzlinu. Pak už nastává další přesun, který nás má přiblížit k nadcházejícímu výstupu. Po debatě s majitelem pozemku, který nás překvapivě nejen že z lesa nevyhání, ale ochotně nabízí i dříví na oheň, kempujeme na takovym až mystickym místě u řeky Sava Dolinka. Zuzka a spol. mě hned seznamují s pojmem Geo Cashing a já vidouc procházku s cílem mizím s nimi do lesů. Není nic lepšího než se takhle před večeří na dvě hodinky projít.


Ráno hned po snídani vyrážíme do sedla Vršič, odkud pak již v plné polní stoupáme klettersteigem, nebo via ferratou, směr Prisojnikovo okno. Spousta míst je zasněžená, a tak musíme navazovat jištění v jindy asi snadných úsecích. Po několika málo hodinách máme možnost dokonale otestovat případné nepropro výbavy neb na nás z převisů srčí tající sníh. V některých místech musím přemáhat strach – bojím se lavin, bojím se o to víc, že se nějako nedaří nemyslet na neštěstí, který se přihodilo před několika týdny kamarádovi. Teď ale nezbývá, než zatnout a věřit přítomným kamarádům a jejich zkušenostem a taky sobě.

Takto stoupáme šest hodin až se dostáváme kousek pod Prisojnikovo okno. Myslela jsem, že tady už máme vyhráno, ale místo toho jsme na vážkách, zda pokračovat dál k oknu a riskovat tak, že se dostaneme do neprůchodnýho místa nebo zda není rozumnější výstup k Prisojnikovu oknu vzdát a rychle sestoupat zpátky k autu. Po několika nekonečných minutách (alespoň mně je zima – jdu na pankáče a nepropro nevlastním) je rozhodnuto. Cože, teď kousek od cíle se máme zas vrátit stejnou cestou zpět? Jo, je to bohužel tak a nezbývá než opět věřit zkušenějším. Výstup je příliš riskantní a nelze odhadnout, jaký je průchod za oknem. Navíc čas kvapí – už je pět hodin, a tak nás čeká cesta zpět. Opět musíme zpětně navázat a zajistit všechna krizová místa, která jsme před chvíli odjistili (teď již to jde o poznání lépe) a i já nakonec uznávám, že návrat byl moudrým rozhodnutím, před kterým smekám, neboť není vůbec snadné vzdát vrchol (jak o tom píše Ďouba na www.outdoorextra.cz).


Ráda stoupám na vrchol, ale ty sestupy fakt neumim. Kor když musím mít na nohou ty pastičky na medvědy, tedy mačky, který se mnou odmítají spolupracovati. Nebo já s nimi? Tak se potácím a obdivuju ladné kroky ostatních, kteří mizí pode mnou. Ach joo, co dělám špatně? Po čase konečně dávám pastičkám vale a dostihnu Vevu a Šimpyho. Oba mají nepochopitelnou extrémně pozitivní náladou, která nás občas přepadne po nějakym tom hodně silnym pozitivním zážitku.

Z horského masivu slézáme ve stejném rozpoložení za setmění a do sedla dohopsáme už za úplné tmy. Padá na mě obrovská únava. Taková, že skoro odmítám jíst. Skoro, protože je mi vnuceno (přemlouvání rozhodně nebylo dlouhé) jedno sousto výborné kaše s luncheonmeatem. Nechutenství je v mžiku tu tam a jsem zase taková jako vždy – nenažraná. Jinak je tomu u Tatranky, která právě, nebohá, zažívá opačný proces a čeká ji dlouhá běhavá noc v křečích.

Ráno nás budí Šťovík milými slovy: “Do pěti minut všechno sbalte, je tu ochranář!“. Rychle poslušně balíme a předstíráme, jako bychom nikdy žádný stan neměli. Pokutu usmlouváme na 20 Euro za dva stany a vyrážíme směr Izvir Soča, tedy pramen Soči, kde konečně v poklidu snídáme. Dnes nás čeká mé vytoužené splutí Soči. Již několik let o Soči sním a letos sem pojedu rovnou dvakrát. V inforcentru kupujeme permity a hurá na vodu.


Soča nezklamala. Ani nemohla – koryto plné křišťálové vody, dech beroucí hory v dáli a pocit skoro až nereálné kýčovitosti umocňuje most, po kterém přebíhá kůň bez jezdce. Myslím teda že tam jezdec nebyl nebo byl ale nebyl významnej, když mi v paměti neutkvěl. Co ale v paměti utkvělo, je splutí slalomky – to byl parádní pojezd!

Poslední noc spíme v útulném kempu v Bovci. Večer jde nás několik rozmazlenců na pizzu a Laško pivko u kterého si pohodově povídáme, a poté usedáme k ostatním a posloucháme písničky v podání Šťovíka a pěnice Zuzky. Jo, hrajou moc pěkně a navíc nehrajou ty vodrhovačky, při kterých beru nohy na ramena. Dokonce mají vlastní repertoár. A vtipná slova. Ha, to se člověk aspoň něco dozví a odhaduju poslední hlásky.


Ráno nás čeká Koritnica. Je to přítok Soči a pěkně vypečenej přítok, řekla bych. Má to rychlej nástup, na můj vkus, a tak během asi prvních třech minut dvakrát eskymuju. Ostatní to vítají ovacema, jako kdybych eskymovala schválně a já mám místo toho oči na vrch hlavy neboť tohle je to horší ráno a Koritnický tempo moje tělo prostě takhle zrána příliš nezvládá. Za několik kilometrů se však již koryto Koritnice spojuje se Sočou. Proud se rozšiřuje, což se pozitivně odráží na psychice nás všech. Absolvujem nekonečno úžasných peřejí a všichni si jízdu parádně užíváme. Někdo dokonce na tolik, že prostě musí být v přímém styku s vodou.


No, dál už moje paměť nesahá. Trochu jsem to okecala, ale to podstatný se snad dá vyčíst. Možná ne to podstatný pro vás, tedy kilometry, převýšení, počet obyvatel Bledu a hodnost toho pána nadlesního, co nás nekompromisně vyhnal z lesa, ceny permitů, zda jsme našli cashku (samozřejmě, že našli), celkový počet eskymáků a krys, texty Šťovíkovejch písniček, která pizza nám chutnala nejvíce, zda jsme nechali taky trochu nutely kamarádům nebo kdo chvíli nemočil opodál apod.

A poučení pro příště? Za žádnou cenu nepřestávej psát deník. Nikdy nevíš kdy budeš muset napsat článek.

Expedici podporují firmy:

KEEN Coleman Campingaz

Gumotex Kutlici Devold

Povoda Pujcovna-lodi
Víc info o akci se dozvíte na webu http://outdoor-club.cz/vector4

Text: Kristýna Krisa Jírová
Jedné bouřlivé noci v Kolohnátech L.P. 2009

Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)



Přečtěte si také