Další zastávkou byl tzv. namibijský Matterhorn, oblast s tvarově výraznou horou, která z určitých směrů skutečně má tvar švýcarské hory, i když je samozřejmě podstatně nižší a bez sněhu. Jmenuje se příznačně Spitzkoppe. V okolí „Matterhornu“ jsme strávili celý den a večer se začali přibližovat k hlavnímu městu Namibie, Windhoeku, v jehož neony vyzdobených ulicích na nás dolehla naplno vánoční atmosféra, v letním vedru spíš tíživě, než slavnostně. V Namibii nás ještě čekalo řádění na červených písečných dunách v poušti Namib a potom již nezbylo, než rozdělit tým – větší část pokračovala podle předchozích plánů expedice do hor Lesotha, zatímco malá část skupiny se rozhodla neriskovat s těžce poškozeným automobilem dva tisíce kilometrů dlouhou zajížďku do horského království.
A tak zatímco nezbytná posádka VW mířila pádlovat na řeku Orange a pak přímo na nejjižnější bod afrického kontinentu, druhý vůz se s šestičlennou posádkou vydal do hor Lesotha. Na jeho hranicích se expedice napojila na již prošlápnuté stopy z průzkumné výpravy v roce 2008; expedice ve významu cesty do neznáma tak sice v Lesothu skončila, ale účastníci minulé expedice se jednoznačně shodli, že průjezd Afriky bez návštěvy Lesotha není kompletní. Lesotho se kromě vysokých hor vyznačuje svérázností obyvatel a určitou izolací od okolního světa, se kterou dokáže střežit svou kulturu. V horách často prší, tak i my používáme teplé deky a pro pohyb v terénu nejlepší čtyřkolky na světě: malé houževnaté lesothské poníky.
Kopírujeme do určité míry trasu průzkumné expedice Vector III, a od nejvyššího vodopádu jižní Afriky se přesouváme autem (drobná oprava v servisu nutná) podél severní hranice na nevlídný Sani Pass. Ráno je zde 6°C a taková mlha, že koně se nám podaří chytit až v deset hodin dopoledne. Opět strávíme celý den v sedlech, projedeme několik horských průsmyků směrem k nejvyšší hoře jižně od Kilimandžára, Thabaně Ntleyaně, ale protože taky procváláme několika bouřkami, Thabanu Ntleyanu jako cíl opouštíme. Následující den sjedeme obávanou offroadovou trasu za Sani Passu a přes East London a Port Elizabeth zamíříme na setkání s druhou skupinou. Nejjižnějšího bodu Afriky, který se označuje jako Střelkový mys, dosáhne celá expedice 16.12. v devět hodin ráno.
Celý projekt je tímto aktem vlastně završený. Více než roční přípravy a samotná dvouměsíční cesta z Prahy do jižní Afriky končí právě tady, na geografické hranici Atlantského a Indického oceánu. Dojeli jsme tak daleko na jih, jak se vůbec z Prahy autem dojet dá.Co zbývá dodat? Další oprava auta sebere čas vyhrazený návštěvě Mysu Dobré naděje, ale kdo by se teď staral o turistické cíle, když jednoho z nejúžasnějších cílů cestovatelů jsme právě dosáhli! Nestihneme ani navštívit slovutné vinařství ve Stellenboschi, protože vánoční prázdniny jsou již v plném proudu, tak bereme zavděk aspoň návštěvou kolonie tučňáků brýlových.
Tučňáci na rozdíl od vinařů prázdniny nemají a potom již samotný finiš expedice – Kapské město. Následující den vylezeme na Stolovou horu, kde je tradičně mizerné počasí a zatímco většina týmu tráví poslední večer expedice v hospodě při oslavě narozenin, vydávám se navzdory nevlídnému počasí na velmi soukromé rozloučení na jednu z dominant Cape Townu – Lví hlavu.
Tady vznikly první plány na expedici Transafrikeena – tehdy ještě nikdo netušil, jak dlouho bude realizace trvat a kolikáté číslo nakonec „Vector“ dostane – tak kde jinde by měla skončit, než s nejbližšími přáteli a lahví jihoafrického vína pinotage pár hodin před odletem domů právě na Lví hlavě…
