Nedávno úspěšně dokončená transafrická expedice byla podnikem natolik rozsáhlým, že se jen stěží podaří shromáždit i jen nejzákladnější informace do jednoho článku.
Expedice Vector IV. opustila Prahu 17.10.2009 večer a přistála v Mnichově 18.12.2009 taktéž večer. Do Prahy se stěžejní část členů výpravy vrátila 19.12. ráno. Expedice tedy trvala 63, potažmo 64 dní, během nichž projela 16 států na třech kontinentech, v pořadí Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Turecko, Sýrie, Jordánsko, Egypt, Súdán, Etiopie, Keňa, Tanzánie, Zambie, Namibie, Lesotho a Jihoafrická republika (+ 17. Německo jako bonus při návratu).
Expedice měla devět členů v poměru 5 mužů/4 ženy, ve věkovém rozmezí 26 – 39 let. K dispozici měla expedice dva vozy, Nissan Patrol (r.v. 2000) a Volkswagen Caravela (r.v. 1986). Vedoucím expedice byl Jan Šťovíček, ovšem z principu celé expedice bylo veškeré vedení založené na ryze dobrovolné disciplíně. Dalšími účastníky byli Dagmar Šimáková, David Melichar, Petr Vondráček, Tomáš Bauer, Kristýna Jírová, Lucie Matyásková, Jan Holub a Anna Moravová.
Výpravu hmotně podpořily firmy zabývající se outdoorovými aktivitami a půjčovny sportovních potřeb, konkrétně HG Sport, ABC Sport, Coleman/Campingaz, Devold, Keen, Kutlíci, Rock Point.
Trasa expedice měřila asi 25000 km, ovšem přesně to již nelze dopočítat, protože rychloměr a metroměr na jednom vozidle nefungoval od začátku, na druhém se odporoučel v Capriviho pruhu na botswansko – angolsko – namibijském pomezí. Na cestě auta potřebovala v průměru 15 l nafty/100 km (Nissan Patrol) a asi stejně benzínu (VW Caravela), který navíc vybryndal na třech kontinentech asi 40 litrů motorového oleje. Pojednání o závadách a jejich řešení však není účelem této práce.
Během 64 dní, které byly expedici vyměřeny, se členové expedičního týmu pokusili vylézt na tureckou horu Ercyas Dagi (3917 m) nad městem Kayseri. Díky technickým problémům s autem jsme však přijeli pod horu se značným zpožděním a výstup taktéž zahájili pozdě – dosáhli jsme pouze výšky asi 3700 metrů a navraceli se i tak dolů za hluboké tmy.
Následoval doslova úprk Blízkým Východem, tedy Sýrií a Jordánskem. Přes Elijatský záliv Rudého moře (pravá větev známého „véčka“) jsme se trajektem přeplavili do Egypta a zamířili na Džebel Músá, tedy Mojžíšovu horu nad klášterem svaté Kateřiny na Sinaji. Cesta na horu vede po 3800 schodech a proto jsme si mohli dovolit výstup absolvovat z větší části potmě, stejně jako později stovky stoupenců všech nejrozšířenějších náboženství, kteří se na posvátnou horu nahrnuli bez nejmenší ohleduplnosti před svítáním.
V následujících dnech jsme podjeli tunelem Suezký průplav (druhá větev rudomořského véčka) a konečně se tak dostali na africký kontinent. TransAfrikeena v pravém smyslu mohla začít. Mohla, kdyby v následujících hodinách nebylo nutné vyměnit jeden motor a dolít asi deset litrů oleje.
V Asuánu jsme poprvé narazili na syndrom bedekru, tedy snad až přílišné spoléhání na informace v tištěných brožurách a publikacích. Opět se potvrdilo, že v arabském světě se na jedné straně nic nemění, ale na straně druhé není na nic spolehnutí. Nezbylo nám, než čekat týden v Asuánu na trajekt, který obstarává jediné spojení mezi Egyptem a Súdánem. Měli jsme tak aspoň možnost navštívit chrám v Abú Simbelu, jako náhradu za skalní město Petra a chrám v Luxoru, který jsme minuli v zoufalé a marné snaze stihnout lodě podle informací v bedekru.
V Súdánu byly v centru expedičního zájmu především málo známé núbijské památky ze starověku, kdy se vládci Núbie a Egypta přetahovali o moc v severní Africe. Projeli jsme tak Súdán od jednoho chrámu či vykopávky ke druhému, s jednodenní zastávkou v Chartúmu, kde se nám o doprovod laskavě postaral osobně honorární konzul pan Pelikán.
….a pokračování příště 
