Letošní Kunratická byla ve spoustě věcí jiná, než ta loňská. Loni jsem jí běžel poprvé, letos už ne, loni sněžilo, letos bylo nádherně, loni jsme fotili, letos ne - takže fotky tu nehledejte, jen jednu ilustrační A co to sem teda cpu? …

No, úplně původně jsem se letos chystal běžet, pak ne, pak jo, pak ne a nakonec jo. Sice přihlašování jsem nestihnul, protože muži se musí hlásit dopředu přes internet kvůli velkému zájmu. Ale to rychle pořešil kámoš z telky, Jirka Hölzel, protože měl jedno číslo navíc. Schodou náhod a nehod, za Pucholta (Jirku Rejmana, sporťáka a taky kajakáře). A schodou náhod a nehod měli klucí startovat spolu (za jejich klasické “Mistry vesmíru”)

Ještě před startem jsme zjistili, že Honza Škrabálek (toho znáte z článků o štafetových závodech - Dolomitenmann, Extreme cup, Adrenalin cup…, paraglidista, dost nadupanej běžec a taky kajakář) startuje naštěstí až 20 minut za námi - tedy že se snad už na trati nepotkáme (časy běžců se pohybují od 12 do 25 minut).

Pak jsme se zeptali Michala Novotnýho (prozměnu snowboardista, ale taky kajakář a fajn kámoš), proč neběží  a on nám (po sedmnácté, se ho nato ptal furt někdo ) řekl, že má špatný záda a že se musí dát do kupy než mu začne závodní sezóna..

No a ještě jsme stihli potkat Martina Kráčalíka, organizátora Adrenalin cupu, taky zaměstnance ČT a člověka, co zkouší kde co a pořád se směje Nicméně teď má nohu v sádře, a tak kupodivu taky neběžel.

Jen co jsme se proběhli kousek na zahřátí, už nás hlásili, ať se chystáme na startu. Pět, čtyři, tři, dva, jedna, START! A běžíme, první bahno až po kotníky, první brod, dokonce první předběhnutá dvojice…a v prvním kopci říkám Jirkovi, že tímhle tempem jdem jednoznačně na bednu. Pak seběh dolu, první prudká zatáčka, druhej brod, třetí brod a už slyšíme Martina jak fandí a řve. “Dávej, dávej!”, “krásně jdeš!”, “ty dáte!”, “Běž! Běž!”. Musim říct, že něco takovýho se mi ještě nikdy nestalo, kdo znáte kopec na Kunratický- na hrádek, víte jakej je, kdo ho neznáte - je prudkej, hodně prudkej, rozbahněnej a občas se leze po čtyřech. Oba jsme s Jirkou tak nějak v rámci možností běželi nahoru, pak zařval Martin (tak nahlas, že by to vzbudilo nejen mrtvýho, ale i nenarozenýho!) a všichni běžci kolem se radši zastavili, a my ze strachu, leknutí a štěstí, vyběhli a vylanili až nahoru a “předlezli” snad 10 lidí. Nicméně ještě nahoře jsme Martina slyšeli, toho mít na závodech na vodě, nezůstane v řece žádná voda, jakou by člověk dělal vlnu.

No, na tý krátký rovince kolem Hrádku mi začaly pěkně tuhnout nohy, Martin už slyšet nebyl a tak jsme se opět zařadili mezi ostatní a spolu s ostatníma v klidu umírali..Ale neni času na zbyt, po chvilce začíná seběh dolů. Nebo spíš sjezd, skluz, nebo já nevim k čemu to přirovnat. Jirka měl kopačky a nebál se a dolů jsem mu fakt nestačil. Se svýma hladkýma podrážkama a pudem sebezáchovy jsem opět jel jak na prkně. A chvílema i rychlejc. Pak přišel poslední čtvrtý brod a konečně taky delší rovinka. Chvilku dokonce běh po asfaltu. A mě se hlavou začalo honit, že nesmím nechat Jirku utéct, že ho musim dohonit. A tak si běžím, přemýšlím a už ho vidim před sebou, akorát na začátku dalšího stoupání. Kopec, o kterém se moc nemluví, ale dlé mýho názoru možná i horší než Hrádek, protože tady přijde první krize.

Ještě ve stoupání dobíhám Jirku a nahoře jdu před něj a říkám mu, ať jde zamnou, protože očividně měl větší krizošku než já. Ale nějak to nedává. Opět následují další rovinky, měření mezičasu a opět rovinka. A teď přichází krize na mě, běžím sám a nemám se koho chytit. Ale slyším za sebou funění, už je funění vedle mě..aa, nějakej běžec, musim se ho chytit..ale než jsem dal levou nohu před pravou, běžec byl v háji. Takových pokusů jsem měl víc, ale nepovedlo se. A ty, které jsem dobíhal, mi moc nepomohli, mým tempem nikdo neběžel. A už vidim Jirku kus za sebou!

Funim dál a doufám, že už se blíží závěrečnej seběh. Ale ono ne, pamatuju si to špatně. Je až o zatáčku dál. A už slyším funění za sebou a tak nějak tuším, že to bude Jirka, protože z kopce byl rychlejší on. Takhle sbíháme až pod kopec, kde už ale zase čeká Martin s Michalem a fanděj. Nevim jak to dělá, ale dokázal nás fakt neuvěřitelně vyhecovat svým řevem a povzbuzováním a cílovou rovinku jsme dali sprintem! Co si tak museli říkat lidi kolem, když slyšeli křik Martina, nás jak tam bojujem o vteřiny (teda o umístění mezi sebou) a ostatní běžce, kteří dobíhali tak nějak podstatně klidnějc

Píí-pííp, vítá nás cílová časomíra, Jirka doběhl o chlup předemnou. V doběhu oba padáme na připravené lavičky, popadáme dech, sýpem a smějem se…Jak Martinovu fandění, tak svýmu blbnutí na závěr. Čas máme kolem 17 minut a 5 sekund. Pomalu, ale opravdu hodně pomalu, se jdeme převlíct, napít a začít zase trochu fungovat.

Ovšem to ještě není konec. Honza dobíhá se skvělým časem 13 minut (což je cca minuta na vítěze a celkové asi 18té místo..), no, ještě že startoval dostatečně za námi A tak nějak se k nám doneslo, že na Hrádek běžel taky 75 letý běžec, který se Kunratické účastní pravidelně. Ale tentokrát to bylo naposledy, vyběhnul na Hrádek a zde zemřel. Později jsem zjistil, že to byl Karel Doleček, sportovec, vodák a pořadatel ČPV Sázava.

Tak takový byl 75. ročník Velké Kunratické z mého pohledu, plný překvapení, srandy a zážitků. Ale proč to všechno sem vlastně píšu? O všech těch lidech a o tom, co dělaj? Protože celým tím jsem chtěl poukázat, jak se Kunratická stala nejen během pro lidi ze všech možných sportů, ale v podstatě i kulturní a kultovní akcí, kde potkáte spoustu kamarádů a přátel. A to sem myslím každým rokem přitáhne tolik běžců i neběžců. Jen vodáků kyblíkářů (protože veslaři běhaj) sem zatím moc nechodí. Uvidíme (se) příští rok.

text: Rodeista