Ráno jsme první v čekací frontě na trajekt. Má jet sice až v 9h, ale jistota je jistota. Hned v 10 trajekt přijíždí a v 11h se naloďujeme a míříme do Fierze. Jsem sice bordelář a slovo ekologie mě skoro uráží, ale to co jsem viděl na lodi, bylo i na mě moc. Olej, naftu a všechen bordel lejou rovnou do vody. Odpadky házej i s košema rovnou do vody. Hladina byla posetá milionama pet lahví. Kdybych tohle věděl, tak bych se v tom den před tím ani nekoupal.
Po vylodění hned vyrážíme po nádherný asflaltce na Kukes. Silnice je zase vykopaná ve svahu a kroutí se neuvěřitelnym způsobem. Krásnej povrch byl vykompenzovanej štěrkem skoro v každé zatáčce. Večer projíždíme Kukes, který má ošklivý a chudý předměstí. V podstatě nemůžem ani zastavit, protože se na nás hned sesypou žebrající děti. Vejr dokonce dostává ránu od nějakýho mrňouse přes ruku. Druhý den má na ruce pěknou modřinu. Hrozně špatně se hledá spaní, a tak nám nezbývá nic jiného, než spát na staveništi. S bagristou se rukama domlouvám, že můžeme přespat kousek od jeho bagru.
Ale i tak nás druhý den ráno najdou Albánci a jako obvykle si přisednou a koukaj. Sem tam přetáhnou krávu klackem, když se moc plete do výhledu. Celý den pokračujeme zase po enduro cestě směrem na Peshkopi. Vejrovi se cesta už moc nelíbí, ale za to já si ji užívám. Přesně sedne na moji motorku. Před Pherskopi nacházíme stařičkýho Defendra v sanitní úpravě. To byl jeden z našich cílů.
Ve městě doplníme zásoby a jedeme kousek za něj najít spaní. Před spaním se domluvíme, že nestíhame plán a vyrazíme při pobřeží dolu na jih. Po cestě je hrozný vedro a k tomu ješte dusí místní řidiči. Naštěstí jsem si už trochu zvykl a předjíždení „na Albánce“ (na plný čáře nejlíp před horizontem). STOPky už ignoruju, akorát si nějak nemůžu zvyknout, že na kruháči občas přednost mám a občas ne. Princip kruháčů ještě musim vychytat.
Navštěvujeme Gjirokaster. První hezký a relativně čistý město. Hezká pevnost, ve který je zdevastovaný americký letadlo s nejasnou minulostí. Dál pokračujeme k moři. Přístav Vlore projíždíme a jedem se kouknout na ponorkovou základnu. Z tý jsme trochu zklamaný, protože se k ní nedá dostat a tak fotíme aspoň ze silnice. Po dlouhým hledání se nám podaří najít ideální pláž. Má to jeden háček, je to k ní asi 1km docela drsnýho sjezdu ve štěrku. Vejr si hned na úvod zase lehnul.
Dosáhli jsem dalšího cíle. Vejr se vykoupal v moři a já si zařádil konečně na motorce v písku. Nedokážu si představit, jak náročnej může být Dakar, když jsem během půl hodiny zahrabal snad 10x a naprosto se vyčerpal při vykopávání. Aspoň jsem spal tvrdě a tolik mi nevadili komáři.
Po snídani potkáváme Čechy, který projíždějí Albanii stopem. Při výjezdu z pláže si pro změnu lehce lehám já. Najiždíme zpátky na silnici a začínáme se vracet při pobřeží na sever. Ve Shoderu u nemocnice náhodně potkáváme další českou motorkovou výpravu. Jeden z nich měl nehodu na cestě směrem do Theth. Bohužel neměl štestí jako my a do toho srázu spadl „jen“ ze 3m. Pojištení zafungovalo a měl převoz do ČR. My se nabídli na převoz jeho poškozené motorky.
A tak Zuzka přesedlala na osmistovku, většího brášku mojí motorky. Společně jsme vyrazili severní cestou ven z Albánie. Cesta byla opět štěrková a vedla přes hřebeny. Zuzka si rychle zvykla na výhody endura a bez problémů nám stačila. Spíme v horách u řeky, a tak se po dlouhý době můžeme vykoupat. Následující den pokračujeme v enduro cestě až na hranice, který vypadaj jako ve Třech veteránech. Hned za závorou do Černé hory začíná asfalt. Vracíme se do Podgorice. Tam už na nás čeká české auto, které bude odvážet bouranou motorku. A tak se Zuzka nerada loučí s motorkou a musí zase ke mně. Spíme kousek za Podgoricí a pak pokračujeme do pohoří Dormitur. Krásná příroda a slušný silnice. Pak už jen transport přes Srbsko, Maďarsko, Slovensko a domu.
Pár poznatků:
- Albánie je krásná hornatá země. Lidi jsou milý a ochotný pomoct.
- Nejoblíbenější auto je Mercedes v různým stavu rozkladu. Kdo nemá mercedes, jako by nebyl Albánec. Samotné ježdění po místních komunikacích je dobrodružství.
- Čím dražší auto, tím víc jede jako dobytek. Značky nikdo neuznává a jezdí se živelně.
- Ujeli necelých 5tis km bez větších problémů. Nejlepší mapa Albánie je od Reise Know-How. Červený cesty jsou asfaltový, žlutý většinou rozbitá šotolina a bílý je tak pro enduro nebo ofroud.
- Jídlo a voda bez problémů jako u nás i podobný sortiment. Do nemocnice se nechtějte dostat. Z vyprávění kluků, který zajišťovali pomoc po nehodě, je místní zdravotnictví něco šílenýho.
- Já se Zuzkou jsme jeli na BMW 650 GS Dakar a Vejr na Jawě 350. Určitě se chci vrátit a projet další části hor.
Předchozí díl naleznete zde.
Děkujeme firmám Coleman a Hannah za materiální pomoc!
Foto: Ofrouďák
Fotogalerie Albánie na motorkách 2009(pro správný formát fotek si okno zvětšte na celou obrazovku tlačítkem vpravo dole. / Click to extend over the whole screen.)
