Na Ulvě jsou dva úseky, horní, který se jezdí za oobr vody, a dolní, který měl ideální vodu právě, když jsme tam byli (tedy když Rauma neměla ani dost, ale ani dost málo :) ) Popis z Olafovy kilometráže sliboval dostatek zábavy, a tak i přes dost vyzevlenou náladu a pozdní odpoledne jsme skočili do hydra a hurá na vodu.

Jedna paNORamatická krajinka

Jedna paNORamatická krajinka

Ze začátku prvního půl kilometru nebylo nic těžkého. Pak přišel očekávaný třímetrový skok z popisu a ten jakoby odstartoval další těžší místa střídaná klidnějšími a lehčími úseky.

Nevím, jestli přesně druhé v pořadí, každopádně jedno z míst byl jakýsi slajd s poměrně poctivým kraválcem v nájezdu (viz fotka s Honzou „nad“ roládou válce) a pro jistotu ještě s jedním dole u výjezdu.

Honza objíždí kraválec na začátku jednoho ze slajdů

Honza objíždí kraválec na začátku jednoho ze slajdů

Většinu těžších míst jsme prohlíželi, protože nikdo z nás řeku neznal a z vody toho moc poznat nebylo.

Pak jsme přijeli k dalšímu zlomu, řeka při pohledu z kajaku padala tak o dva metry níž, pak si ještě kousek tekla normálně a pak se zavírala mezi skály do soutěsky a dalo se tušit něco většího.

Jedno z dalších těžších míst

Jirka na jednom z dalších těžších míst

Jak se ukázalo po prohlédnutí, první zlom byl slajdík, který by klidně i snesl víc vody. Zato část mezi skalama měla vody myslím úplně akorát. Esíčko s řekl bych celkem poctivýma vlnoválcema a řádně silným proudem se kroutilo mezi skalami do další laguny.

Slajdík, co by snesl i víc vody

Slajdík, co by snesl i víc vody

Po pár desítkách metrů laguny následoval ještě jeden skok s nemalým vejvarem. A to bylo něco pro mě :-) Odjistili jsme a nafotili všechny, jak jeli dolů, a pak jsme s Jirkou předali házečky i foťáky a šli taky do kajaků. Už cestou nahoru jako bych cítil, že bude nějaká akce.

Tady už tý vody bylo ažaž :-)

Tady už tý vody bylo ažaž :-)

Sedli jsme do kajaků, popřáli si šťastnou jízdu a Jirka vyrazil dolů. V první zatáčce esíčka jsem jen viděl, jak svíčkuje, pak už jsem neviděl nic. Chvíli jsem ještě čekal a vyrazil taky dolů. Z esíčka jsem měl supr pocit, že vyšlo přesně tak jak mělo, ani na skálu, kam hnal proud, jsem se tentokrát netulil (jak jsem měl na předešlých místech ve zvyku).

Jirka už čekal vysmátej v laguně pod peřejí, nad skokem s vejvarem. Prohodili jsme pár slov, konverzaci ukončil slovy „tak jedem, místa na plavání je dole dost, tak co..“. A já si tyhle jeho slova vzal k srdci víc, než je zdrávo. On dal skok v pohodě. Já ale ne. Skočil jsem blbě, vejvar si mě začal tahat zpět, jako by mě někdo držel za zadní ucho kajaku a tahal zpět. Prvních 5 vteřin jsem ještě i věřil, že ven vypádluju, ať už s pomocí skály, nebo jen pádlováním. Podporu ze břehu jsem měl velikou, všichni fandili a čekali, co bude za akci dál. Ale po těch 5 vteřinách jsem začal tušit, že bude zle. Nevím, jak dlouho jsem ještě zkoušel hrabat ven, čas mi určitě běžel jiným tempem než ostatním na břehu.

Každopádně síly mizely kosmickou rychlostí a blížilo se nevyhnutelné. Párkrát mi proklouzlo pádlo (ani už se snad nemůžu vymlouvat na novou kliku a nezvyk na ni) a už si mě vejvar stahoval zpět. Ještě přiletěla jedna házečka, bohužel ale přede mě a z kajaku jsem ji nedokázal chytit. A už si trůním ve válci bokem. Chvilku jsem asi ještě držel na pádle, ale jen malinkou, nebyla síla a věděl jsem, že sílu i dech ještě budu chvilku potřebovat. Jak jsem se prásknul, hned jsem krysil, odsud už nebylo úniku a tušil jsem, že si tam ještě nějakej čas pobydlím. Po opuštění kajaku jsem si tak nějak chvilku rotoval pod vodou a rukama se snažil hmatat po hladině, jestli tam náhodou nebude nějaká házečka. Párkrát jsem něco nahmátnul, ale byl to můj kajáček, kterej si ve vejvaru trůnil se mnou. A pak konečně lano! Hurá!

Už se mi celkem chtělo dejchat, takže nahmataná házečka se docela hodila. Ještě jsem se snažil ruku s házečkou zvednout nad hladinu, aby ostatní na břehu viděli, že ji mám a že můžou tahat. A za chvilku opravdu tahali. Konečně to všude kolem přestalo bublat a zase se šlo nadejchnout.

Myslím, že to byla Kačenky házečka, kterou jsem chytnul. Dotáhli mě ke břehu a chvilku jsem si užíval čerstvýho kyslíku bez vody. No paráda, tak mám další, asi celkem poctivou bojovou krysu…snad mám na pár let zase vystaráno..? :-)

Každopádně kajak si ve válci pobydlel ještě podstatně delší dobu. Bublinková koupel z něj vytahala pěnový opěrky a dokonce i přední výztuhu a parádně mi ho vejvárek vypláchnul. Však už to taky potřeboval :-) No, zatimco já si na břehu užíval vzduchu, záchranná akce pokračovala. Vejvar postupně pouštěl některý pěny. Kajak zkoušeli kluci zaháknout už osvědčenym způsobem – karabinou s házečkou navázanou na klacku – ale to se moc nedařilo. Přístup k vejvaru nebyl úplně ideální a kajak se sám chytnout neuměl.

Moje bublinková lázeň a Kečupova profi záchrana poslední pěny

Moje bublinková lázeň a Kečupova profi záchrana poslední pěny

Po pár desítkách minut vejvar milostivě vydal i Spuntíka a už si kolovala poslední pěna. Tu nevystrčily ani kameny a klacky házené ze břehu, ani připravené minilaso z házečky a dalšího klacku. Nakonec Honza spustil Kečupa dolů na šutr nad skokem, ze kterého Kečup v lehce směšné zavěšené poloze dokázal i poslední pěnu vystrčit ven.

No, akce víc než zajímavá, účastníci vám určitě rádi povypráví na nějakým večírku :-) Já každopádně moc děkuju všem, co pomáhali lovit a tahat, ať už mě, nebo jednotlivé části kajaku. Ačkoli popis možná zní dramaticky, já z válce byl venku poměrně rychle a to že si tam bydlel kajak? Tak ať. Každopádně mi přijde trochu divný, že u dvou z mých celkových tří krysení za posledních asi 10 let byl Janek. Je to určitě jen náhoda? Nemá na mě ten kluk nějakej špatnej vliv? ;-) Záchranné a plavací akce s touhle partičkou inspirovaly taky Kačenku k napsání celkem vtipného článku o jelitech a rozdílech mezi pádlery a pádlerkami (resp. členy a členkami, nebo taky jelity různých pohlaví, chcete-li).

Jen abych dokončil popis řeky, po tomhle mým válci řeka dál pokračuje převážně ve skalách, následuje ještě jeden skok s válcem za naší vody sjízdnej a za ním se končí, protože následuje peklo :-)

Už měsíc se snažíme sehnat doma zapomenutou pánvičku na palačinky!

Už měsíc se snažíme sehnat doma zapomenutou pánvičku na palačinky!

Každopádně my (Honza, Kuba, Ulča a já) pak pokračovali směr Trolí stezka, kterou jsme projížděli v podstatě v noci s jasnou oblohou. Ještě že jsme tam nebyli ve dne, protože by dost pravděpodobně bylo všude mraky turistů. Takhle bylo parádní světlo od slunce nízko nad obzorem a byli jsme tam skoro sami.

Trolí stezka za půlnočního slunce

Trolí stezka za půlnočního slunce

Další den jsme dali dolní Valdollu, kterou Kuba s Ulčou jeli na Yukonu. Hornější úseky bohužel byly super-suché. Takže jsme si dojeli do fjordu, převezli se trajektem přes fjord a pokračovali přes turistický Geiranger dál směrem zpět do našeho kempu.

Ale co čert nechtěl, cestou u horní Otty jsme znova potkali naprosto neplánovaně Kečupí partičku a tak nezbývalo, než s nima dát ještě horní Ottu – Pollfossen run. Na tý jsme ale bohužel měli dost sucho, jinak by to asi taky mohla být dost zajímavá záležitost. Ale bylo fajn, že i přes to, že jel i Janek, jsem už nekrysil ;-)

No a to by pro dnešek stačilo, je půlnoc, dokonce už je i tma a zítra vstáváme do „práce“. A po práci na vypádlování a odpočnutí třeba Amot na Sjoe. Nevim proč, ale den ode dne se vstává hůř a hůř, že by tělo přeci jen chtělo někdy i odpočívat? Nezdá se mi to, protože desatero praví, že „Guid není nikdy unavenej“ (a já pravím, že únava stejně jako zima je jen pocit, případně Škvorákova poučka zní „tělo musí jít do hrobu zhuntovaný“).

PS: Odkazy už na 2 fotogalerie najdete u Kuby na webu.

Výlet uskutečněn díky práci (raftování) na řece Sjoa pro CK Smart travel.

Foto: Rodeista, Ulča, Evička


Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)



Přečtěte si také

Tags: , , , , ,