Vše jednou končí...

Přiletěl jsem zpět do Christchurch na jižním ostrově NZ a začal vymýšlet, jak se dopravit na jih do Motueky za Kubou a Ulčou. Vzhledem k tomu, že jsem nikam nějak extra nespěchal, rozhodnul jsem se pro nejzajímavější a zároveň nejlevnější variantu – stopem. Jednu noc jsem teda ještě přespal na letišti a brzo ráno se vydal stopovat k silnici.

Občas mi lidi zastavili hned, občas to trvalo déle, jednou mě vezli kajakáři, jednou upovídanej Němec, pak zase vodák, prostě různí lidé, různé příběhy a různé zážitky.Úplně jsem neveřil, že by se mi mohlo celých asi 500km do Motueky podařit dostopovat během jednoho dne.

Ale když jsem kolem šesté večer vystupoval z auta tří postarších veselých a pozpěvujících si dam (značně postarších, spíš vlastně hodně starých), nebo chcete-li tří sester (byly to ségry), začínal jsem doufat, že dojedu ještě dnes. Zašel jsem na večeři a pak hurá zpět k silnici. Přes Nelson a jeho příměstské části mě snad na pětkrát někdo vzal, ale vždy jen kousek, protože jeli ke známým, na párty, do kina, …

No, v 11 v noci po pár ušlých km pěšky bez úspěchu odchycení dalšího auta jsem se rozhodnul najít křoví, kde by se dalo přespat a ráno pokračovat. 40km před cílem. Ale už jsem prostě neměl energii, na letišti toho člověk taky moc naspat nedokáže a dvacetikilová taška a šestikilovej batoh se docela pronesly.

Ale na Zélandě je taky hezky

Spací místo jsem našel víc než luxusní, jak jinak než u moře. Krásně zastrčené, daleko od silnice, že se mi ani ráno nechtělo vstávat. Když jsem se vzbudil, překvapilo mě, jak moc je moře daleko oproti večeru. Pláž byla téměř rovná, takže odliv byl hodně znát. Nasnídal jsem se, v klidu usušil spacák od rosy a pobalil. Ještě než jsem se vydal zpět k silnici, najednou bylo moře zpět kousek ode mě jako večer. Ale nevěnoval jsem tomu moc pozornost, příliv tak rychle? Nebo jsem jen rozespalej a zdálo se mi, že moře je tak daleko? Otupěle jsem vzal tašku a batoh a odešel.

Hned po chvilce dalšího stopování mě popovezl pár km chlapík, co jel do práce do vesnice vedle. A pak to přišlo. Stopuju a brzdí navenek ničím nevýrazný auto. V duchu jásám a říkám si supr, tak to už snad musí být naposled.  Při pohledu na řidiče jsem trochu znejistěl, jestli je to dobrá volba.

Vyhublej dredatej zkouřenej chlapík, v autě strašlivej nepořádek, vajgly, filtry a další pochybné zbytky čehosi. Sednul jsem dovnitř, prohodili jsme pár slov, načež on se zeptal, jestli už vím o tý Tsunami, co teď jde na Zéland. Od něj ten dotaz seděl, v duchu jsem si říkal, že je buď fakt hodně mimo, nebo že mu v lepším případě špatně rozumím. Ještě než sem nějak zareagoval, zesílil rádio (který slušně ztlumil, než jsem nastoupil) a v rádiu bylo přicházející Tsunami plné zpravodajství!

Úplně jsem nevěřil a nechápal, co se děje. Tak asi nebyl tak mimo, opravdu za hodinu měla k pobřeží Zélandu, především k východní části, dorazit Tsunami způsobená silným zemětřesením v Chile! Podle rádia v některých místech měla hladina moře stoupnout až o 3-4 metry. Oj, to už není úplně malej rozdíl proti normálu. Taky mi došlo, že jsem ráno nebyl mimo, že to jak bylo moře daleko, byla právě jedna z „předfází” Tsunami, kdy moře jaksi ustoupí dopryč.

Kuba na zídce, která normálně pod vodou nebývá. Tak tohle je ta velká Tsunami ve svý vrcholný fázi!


No, celý tohle dráma s Tsunami nakonec dopadlo tak, že vlna dorazila, ale v Motuece jen velmi malá a nevýrazná. A podle zpráv i na východním pobřeží se žádné velké pohromy nakonec nekonaly. Přímo v Motuece a okolí Nelsonu se to projevovalo tak, že úplně klidná hladina moře bez jediné vlnky byla o něco výš, prostě jen nezvykle vysoký příliv. To, kde Kuba stojí na té fotce, je za normálního stavu zídka asi půl metru nad hladinou…

A to je asi tak všechno. Následující měsíce až „do současnosti” následovala práce a šetření na další cesty a výmysly…

Text a foto: Rodeista


Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)



Přečtěte si také