Prý cestou má být 25 brodů, to by mohla bejt celkem sranda…haha…


První jsme projeli suchou nohou, tak nám narostly ramena přes celou cestu a říkáme si,

že to bude v pohodě, jestli to má bejt takhle celou dobu. Jediný, co bylo trochu divný, že proti nám jezdili jenom plnokrevný džípy, dost zabahněný. Na info tabuli jsme se dočetli, že když dáme první tři brody, tak je to v poho, že na těch se rozhodne. „Che, první máme za sebou..jedem dál..“. Dál už to začalo bejt i trochu terénnějšího ražení, ale pořád naše autíčko zvládalo,

naštěstí je i o něco vyšší než normální osobáky, takže vyjeté koleje se nám taky dařilo jakštakš projet po krajích. Ale pak přišel druhej brod. Nebo možná ten první se nepočítal a tohle byl první. Vody po kolena, všude velký balvany a bylo hned jasný, že tohle teda autem nedáme. Tak nic, otočka a jedeme zpět, necháme auto na parkovišti a projdeme to aspoň pěšky a příště si koupíme džípa no, třeba takovýho.


Na vejlet jsme se vydali navečer na těžko se spacáky, 3-4 hoďky chůze do městečka Macetown, to musíme dát za chvíli, vždyť je to jen 13km. Prvních pár brodů jsme si užívali, páč jsme šli v hydrobotách. Postupně nám ale docházelo, co si o nás tak museli myslet ty chlápci v džípech, protože ty brody rozhodně nebyly uplně sranda ani právě s těmi teréňáky. Nojono, tak jsme ze sebe zase jednou udělali paka, nebylo to naposledy (ani poprvé, že?)

Když jsme přebrodili snad dvacátý brod, předjížděl nás chlápek s džípem s pytlema obilí na korbě. Zřejmě někdo místní, páč věděl jak je to daleko a kolik je hodin. Zastavil, jestli nechcem svézt. Tak jednohlasně jsme samozřejmě souhlasili a doufali jsme, že si dáme nějaký brody s nim ještě. Brody ale už nebyly a chlápek nás vezl, jak kdyby tam měl jen ty pytle.

Drželi jsme se všeho možnýho i nemožnýho a snažili jsme se z korby nevypadnout. Což se nám teda nakonec i podařilo, ale ze začátku jsme měli pocit, že každou chvíli někdo z nás poletí dolů ze srázu, páč cesta široká většinou o chlup míň než potřebuje přesně jedno auto najednou „kousek“ vystoupala nahoru, pryč od řeky.



No nevadí, když už jsme s chlápkem nebrodili, aspoň jsme si uvědomili, že nám fakt pomohl, jinak bychom došli asi až za tmy. Pozitivní bylo, že před námi, přesně tam kam jsme šli, ležely všude černý mraky a začínalo krápat. Ale to nás taky nemohlo rozházet, vzali jsme si na přespání pro jistotu mou děravou plachtu.


Samotný městečko jsem si teda představoval o něco jináč. Skládalo se z té naučné cedule nad tímhle odstavcem a pak teda z pár míst, kde se dalo tušit, že něco stálo. A z jednoho zbylého a zrekonstruovaného domku.



Supr bylo, že byl otevřený. Takže jsem nemusel vybalovat rozervanou plachtu a ještě než začalo lejt, tak jsme domek vyskvótovali. Ani žádné zákazy tu nebyly, takže to snad ničemu nevadilo.Spaní to bylo víc než luxusní, těžko říct, jak bychom se vyspali venku ve větru a dešti (kterým neporučíš).

No, a druhej den ráno jsme se vydali na cestu zpět, tentokrát už nás nikdo nepopovezl a došli jsme jí celou po svých… Každopádně to byl bezva odpočinek od meruněk a hlavně teď víme, že kdyby hodně zapršelo, má smysl přemluvit někoho s offroadem, aby nás s loděma vyvezl do Macetownu, páč Arrow river by mohla být docela dobrá řeka v krásnym údolí. (jen je otázka, jestli kdyby stoupla na sjízdnou hladinu, jestli by to ještě pořád bylo sjízdný pro auta..)

Foto: Rodeista

PS: Kdo jste čekali nějakej pravej ofroudovací článek, tak si běžte spravit náladu ke Škvorákovi, na offroad verzi maniaků :-) offroad.h2omaniaks.com


Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)



Přečtěte si také