Tisková zpráva ke stažení zde.

Ještě v minulé zprávě jsem psal o raftování na Shotoveru. My si ten klasický úsek dali také, i když bohužel za nízké vody. Toto je peřej pod výjezdem z tunelu, který je na konci a který tu vykopali dříve zlatokopové. Břehovi bohové pádel oplatili narážky nato, jak se Profiplasty lámou a zlámali mu zde list jeho Galušky (co vám mám povídat, udělalo mi to radost.. ;-) )


Popsanou cestu zkoukněte v TZ, tady opět pouze aktuální popisky u fotek.  Každopádně po Shotoveru nás čekal rozlučkový a narozeninový večírek u Medvěda a Kristýny. Dorazili jejich kamarádi vodáci, spolupracovníc a další, které za pobyt na Zélandě potkali a musim říct, že  to bylo celkem zajímavý. Kolem půlnoci jsme se taxibusem přesunuli do města a tam večírek pokračoval až do… Asi tak nějak.

Druhý den po večírku jsme šli konečně taky pádlovat na Kawarau. Akorát že přes týden bylo hezky a když jsme  se k tomu konečně dostali,  tak lilo. Stoupla z předešlých 160 kubíků na 200. Jeli jsme s Kajmanem a Čurem úsek Citroen. Je to trochu jiná voda, než jsme zvyklý, velkej průtok, velký vlny, prostě “big water”. Čuro s Kajmanem to dávali každý den po práci,akorát si k tomu občas šoupli ještě pověstný ještě o stupeň těžší Nevis Bluf a peřej Retrospect. Nám na první seznámení stačil Citroen :-) Každopádně tady jsme měli jen kameru a stejně bylo blbý světlo.

A tady už jsme u Milfordu, na treku k “Lake Marian”.


A jediný lehce přístupný fjord Milfor Sound. Dali jsme po něm ranní vyhlídkovou plavbu. S trochou nadsázky mě ze samotné plavby zaujala nejvíc snídaně v ceně, protože po norských fjordech (fotek z Norska najdete spousty zde pod zprávami ze Zélandu) je to spíš nuda. Ale samozřejmě je to krásný, akorát jsem prostě Norskem co se týká fjrodů trochu rozmazlenej. Dokonce i počasí je tady v té části podobný, prší tu 183 dní v roce. My si na slunce taky museli počkat.


Cestou zpět z vyhlídkové plavby jsme se ještěz zastavili v podvodní observatoři “Milford Deep”, kde jsme byli 10m pod  hladinou a mohli jsme pozorovat pestrý podvodní život.


Ještě jeden pohled na fjord Milford Sound, vlevo ta hora je Mitre Peak, takový Zélandský Matterhorn.


A cestou z přístavu Břeh ulovil objektivem foťáku prvního tučňáka. Akorát byl takovej trochu opelichanej.


Historický most nedaleko jednoho našeho kempovacího místa.


Všude přítomné ovce,  čím víc na jih, tím víc ovcí. Tisíce…


A hurá do volně přístupné jeskyně Clifden cave. Pro Evropana celkem nezvyk. Žádné placené prohlídky, jen upozornění, že je nutnost čelovka a dostatek náhradních baterií, že tam může být chladno a že doporučují helmu a pevnou obuv.


V podzemí jsme strávili něco přes hodino,celý zpřístupněný jeskynní komplex má necelého půlkilometru. Místama lezete po  čtyřech a protahujete se s vydechlým břichem úzkými místy  a místama vklidu ve stoje obdivujete krápníky a veliké prostory. A to vše pouze nasvícené čelovkama nebo případně bleskem foťáku. Jediné, co slouží jako vodítko pro návštěvníky jsou odrazky se šipkama.


A když zhasnete, pravděpodobně uvidíte Glove Worms, svítivé červy. Svítí modře (foto v pravo, dočervena je protože jsme dlouhou expozici foťáku lehce přisvítili červeným světlem čelovky, každopádně modré tečky není šum, ale Glove worms) a trochu mi připomínali světlušky. Akorát že G.W. nelétají, chystají jakési sítě (foto vlevo), na které chytají hmyz a ten jedí.


Cestou vás napadají různé věci, třeba že bez čelovek byste byli asi dost  v háji. Protože kromě odrazkama značené cesty je tu pár odboček, do  kterých mají lézt pouze jeskyňáři s horolezeckým vybavením…například praskliny, na jejichž dno nám čelovky nedosvítily, akorát bylo dole slyšet hučení vody…


Ale zpět na povrch, tam je těch nádher taky kupa.


Maják, u kterého jsme potkali dva naprosto líné Sea Liony (česky lvouny). Ještě jeden černobílej pohled na svět.


A to jsou oni, sem tam mávli ploutví, jinak jsme je absolutně nezajímali.


A to už jsme na pláži Curio Bay, kousek od města Waikawa. Přesně tyhle tučňáci si tam nemotorně ťapkali z vody na souš a ze souše do vody. Trošku jsem měl problém udržet kameru v klidu, protože při pohledu na ně nejde se nesmát.


Hned za zatáčkou od pláže s tučňáky byl parádní kemp. Kromě toho, že u recepce se tam válel další neskutečně línej lvoun Phil, slibovali tam možnost vidět delfíny. Konečně! Chvíli jsme stáli na vyhlídce a opravdu se v moři semtam nějaká ploutvička mihla.


Ale další den jsme vzali kajaky a zažili jsme něco těžko popsatelného. Plavali těsně kolem nás, mohli bychom je i pohladit. Slyšeli jsme jak dýchají, koukali na nás a my na ně. Vždy plavali po dvojicích, ale v jednu chvíli jsem jich kolem sebe napočítal 8. No a jak se postupně zvětšovaly vlny, delfíni začali blbnout na vlnách a vozit se na nich. Tak jsme se k nim přidali. I když teda voda nebyla rozhodně nejteplejší.


A na závěr ještě jedna černobílá fotka vodopádů Purakanui.


Tak zase ahoj příště v civilizaci a na internetovém signálu!

Foto: Všicí ze Zélandského týmu

Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)



Přečtěte si také