V sobotu ráno, hnedka po sérii ranních potřeb, jsme se vydali na blízkou Matakitaki River, řeku spíše nižší obtížnosti. Bylo méně vody a tak se jednalo o takové malé rozpádlování před Glenroy.

Tahle voda už sype z kopce malinko víc, ale pořád se jedná o bezpečné svezení (alespoň jsem si to myslel, než jsem zjistil, že jedu mezi kameny naskládanými tak šikovně, že zaručovaly několikaminutovou kyslíkovou dietu).

Po Glenroy se vydáváme směrem jakým jsme jeli už třikrát, ale pokaždé náš výlet díky vysoké vodě končil pouze suchým konstatováním „to je vo držku“.

Ovšem pozor..!! Po tom, co jsme vyskákali  z „oldschoolové“ dodávky odchovanců libeňské loděnice zjišťujeme, že vodní stav je ideální..

Hmm..

Kecal bych, kdybych tvrdil, že jsme byli v pohodě.. Těšili jsme se, ale zároveň i báli.. Prostě pocit jakej zná každý, kdo nějakej ten pátek pádluje..

„No, nebudeme to prodlužovat, kdo jede první?“ řekl Šimpi.

„Střihneme si ať je to spravedlivý“.

Byl jsem ochotný přijmout fakt, že bych musel jet první, ale nerad se cpu dopředu a tak los byl víc než spravedlivý (bystrému čtenáři čtoucímu mezi řádky dojde, že jsem byl „mírně nervózní“ – proto to stříhání).


První skok vyšel na Šimpiho, tak už jen postavit nějak foťák ať se máme doma čím pochlubit maminkám, pod vodopád pro jistotu jednu házečku a Šimpi se prvním záběrem vydává směrem, kde není vidět nic než vodní tříšť. Skok sice nevyšel na 100%, ale dopadá v klídku, eskymuje a odjíždí do bezpečí mega vracáku.

Populární kámen, nůžky, papír určily jako dalšího „skokana“ mě a tak s obehraným sloganem „nahoru nevodletim a dole mě najdete“ na rtech se kurtuju do lodě a hlavou se mi honí všechno možný.. Vím, že musím a chci, ale zároveň se sám sebe ptám, proč nehraju třeba šachy – „pijón“ tolik nervozity rozhodně nenahání.


No nic, dost přemejšlení, jsem tu kvůli jediné věci a tak vzhůru dolů. Vydávám  po proudu. Nesoustředím se ani tak moc na nájezd, prakticky na něm není co zkazit, pouze si opakuju “mezi dva kameny, mezi dva kameny, mezi dva kameny..”


Vyšlo to, jedu mezi dvěma kameny, jen nájezd se zdá rozbořený víc než ze břehu, ale letím v pohodě a odjíždím se suchou hlavou. Ovšem dole mě čeká překvapení, a sice Šimpi se slovy „kudys to jel vole“? Chvíli se divim co to mele, ale pomalu začínám chápat. Ano, mezi dvěma kameny jsem to sice jel, ale byly to trochu jiný dva kameny.. :-D


No co, tak jsem měl malinko těžší nájezd.. To je toho, alespoň nějaká neotřelá cesta  A jako poučení pro příště taky dobrý.. Větší koncentrace nikdy není na škodu.. Jako třetí jede Zdenda a skáče bez chyby. Musí se sice chvíli přemlouvat, ale co.. Skočil? Skočil! A to se počítá.


No a když už jsme tady tak proč to nedat ještě jednou.

A když už jsme na vodě, tak proč si večer nesednout, nepokecat a nevypít piv až do stropu? Vždyť jsme dneska skočili legendu… :-)

Foto: Šimpi, Zdenda, Grázl

Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)



Přečtěte si také

Tags: ,