Minule jsem tady skončil Vánočním přáním a na zélandskym webu jsem psal o seakajakování v Tasmanovi. Po seakajakingu jsme vyrazili přes Murchison a Matakitaki river směrem dolů na jih. Je to divný, ale Matakitaki byla taki suchá, jako minule. A tak jsme si ji suchou dali, jako minule.


Každopádně Kuba ji pak vychytal ještě se Šimpim a se Zdendou s dobrou vodou a to si to nemohl vynachválit, že prej přes ty veliký šutry, co jsme tam měli, se dělaly fajn věci. No, třeba taky někdy budu mít to štěstí jet ji za velký vody..odpoledne jsme ještě dali Buller, úsek, kterej se končí u Swing Bridge –toho údajně nejdelšího visutého mostu na Zélandě.

Info z kilometráže nám ale uplně nesedělo, protože místo vodnaté WW3-4, která měla být dobrým úvodem do „big water“ to byl tekoucí volej a byly tam jen dvě peřeje odpovídající obtížnosti. Přitom nasedací místo splést nešlo, protože silniční most, u kterého se nastupuje, je tam prostě jen jeden. Doba splutí taky uplně neodpovídala, ale co, i tak to bylo fajn. Kubovi se jen uplně nepozdával přechod visutého mostu na konci, s lodí na rameni :-) (a to sem mu ho ani nakonec nerozhoupal, fakt!)



Každopádně Maruia, u kterých jsme taky nemohli v podvečer vynechat zastávku, měly tentokrát vody supermoc. Takže na ty jsme se jen podívali, s úctou k nim přespali na kempovacim místě pod vodopádem, a ráno jsme valili dál na jih.

A valíme dál i tady v tom článku, jak jsme strávili parádní Vánoce na pláži, u ohně, s grilovaným lososem a u kytáry a Martinova bubnu mrkněte na Kubových stránkách, jak probíhal náš Štědrej večer krok za krokem ;-)


A po Vánocích už jsme pospíchali dolů do Cromwellu, kde nás čekalo sbírání meruněk, nektarinek a broskví. Většina lidí sem jezdí sbírat třešně, my byli skupinka 5ti lidí, Martin má papíry na traktor a my si mysleli, že dělat takhle po kupě bude lepší, i finančně. Ale nebylo. O tom tu ale nepíšu, o pracovních zkušenostech z trhání meruněk v Otagu bude časem textík na zeland webu.


Co je hlavní, že jsme měli asi 5 minut z práce ke Kawarau. A když už jsme nepádlovali po práci na řece, spali jsme u jezera, na který se dalo taky jít aktivně odpočívat s pádlem v ruce.


Ještě před Silvestrem jsme vydělali první dolary a taky jsme potkali Honzu a Lenku Cejpíky. Společně jsme zapádlovali a strávili bezva Silvestra u jezera kousek za Arrowtownem. Tam jsem taky dostal nápad, jak příjemně poladit silvestrovskou véču.


Plán to byl skoro dokonalej, ale…


… uplně neklapnul, potřebovali bychom nato větší pánvičku, aby do ní ty potvory líný musely šlápnout…


Po Silvestru jsme ještě s Honzou dali Shotover, páč Lenka se bála přeci jenom o kousek míň a převezla pak s Ulčou auto. Je teda fakt, že na týhle cestě je trochu čeho se bát. Kromě semtam turisty tu jezdí taky místňáci rafteři s busem a ne vždycky je tu dost místa i jen pro jedno auto.


Samotný pádlování bylo fajn, opět jsme sice neměli žádnej super vodní stav, spíš nižší, ale slunce, teplo a pohoda, co víc si člověk při kajakování v lednu může přát ;-)


Honza s Lenkou o jejich dlouhém cestování po Zélandě taky píšou na svůj blog – mrkněte na cejpici.cz.

Foto: Rodeista (most a Kawarau Ulča a mě s kachnama Kuba)


Líbil se Vám příspěvek? Nebojte se kliknout níž ;o)



Přečtěte si také